Vydědění z rodiny

Ačkoliv mě nikdy moc právo na střední škole nebralo a spíše jsem ho proplouvalo a rebelovala jsem tak tehdejšímu učiteli práva, tak si dovolím dnes rozebrat jistou právní položku v dnešním článku.

Vezmu si dnes do písmenek pojem vydědění z rodiny, neboli vydědění potomka.

Jak jistě víte tak neopomenutelní dědici jsou zpravidla děti zůstavitele. Však zůstavitel může, pokud jeho potomek splňuje následující body může potomka vydědit a tím potomek ztratí právo na dědictví z pohledu neopomenutelného dědice. Je to úkon jednostranný. Rozsáhlejší info naleznete na odkazech.

Když už tedy víme o čem je řeč tak pokud potomek splňuje některý z bodů, můžete z pohledu zůstavitele vydědit potomka, pokud je to Vaše volba a chcete tomu tak.

Však když jsem nad tímto tak přemýšlela tak mě celkem mrzí, že není v tomto ještě možnost to, že by se potomek chtěl nechat sám vydědit.

Možná mi teď většina z vás řekne, či si pomyslí „A proč by se měl nechat potomek dobrovolně vydědit?“ „To nedává smysl, byl by sám proti sobě.“ a další myšlenky tohoto typu.

Ano, pro většinu lidí je to asi nemyslitelná věc a nikdy by to neudělali. Ano, také většině lidí jde o majetek a peníze a prostě je tomu tak, prostě většina lidí to fakt řeší, kor v dnešní době, kdy je to tak, když každý počítá každou korunu a je rád, že vyjde se svými výdělky.

Vydědění z rodiny by dle mého názoru mělo být dostupné i pro toho potomka, aby se potomek sám mohl nechat vydědit z jeho vlastní vůle, nemusel by ani splňovat žádný z bodů, které jsou pro vydědění potomka nutné, stačilo by svobodné rozhodnutí potomka a jeho ověřený podpis samozřejmě. Samozřejmě by to musel udělat sám ten potomek v dospělosti a po řádném uvážení.

Dala bych toto jako svobodnou volbu potomka, aby se mohl vyjádřit k tomu, co by mu náleželo.

Jelikož si myslí, že ne zdaleka všichni máme s rodinou výborné vztahy a ne zřídka se stává to, že se rodiče a děti rozhádají ať už kvůli prkotinám tak i vážným záležitostem a přestanou spolu mluvit, vídat se a tak nějak se ten vztah mezi nimi ochladí, nenavštěvují se, nesdělují si novinky a tak ten vztah se mezi nimi již tak nějak nebuduje dál.

A pokud třeba potomek udělal něco takového za, co ho rodina odsoudila a po tom odsouzení v rodině ten potomek již nechce mít nic společného s rodinou a nechce ani to, aby se zůstavitel cítil využitě pro to, že pak po něm potomek vše zdědí „jakoby neprávem“. Tak mi to přijde jako dobré gesto, jak se potomek může odstřihnout od rodiny, která už vlastně nefunguje, vzdá se tak vlastně všeho, protože nestojí o to to mít a tím pádem vše je pak na zůstaviteli, komu co svěří, to je však jeho věc a toho potomka se to nebude týkat.

Přijde mi to stále víc sympatičtější, jelikož co když prostě nikdy už se svými rodiči nechcete z nějakého důvodu promluvit, ať se už stalo cokoliv, anebo oni s Vámi a Vy se nechcete cítit jako přítěž tak prostě bych toto dala, jako odstřihující volbu a byl by klid. Zůstavitel by se nemusel bát o svůj majetek, který by připadl dle něj „nezbednému“ potomkovi a potomek by se necítil nijak vázán a svázán s tím rodičem, který o to nestojí, anebo o to nestojí ten potomek. Bylo by to naprosto svobodné rozhodnutí potomka a ulehčení pro zůstavitele.

Chápu, že by této možnosti všichni nevyužili a asi by to nebylo tak populární, chápu. Však věřím, že přesto by se našli lidé, kteří by toho využili. Ne všechny rodinné vztahy jsou harmonické a prostě i když si někdo hraje na spořádanou rodinu, tak není vždy vše tak, jak se zdá.

Nejsem právník, tudíž to je jen spíše taková má úvaha, takže to z právnického hlediska berte s rezervou, je to jen nápad, či myšlenka. Avšak zdá se mi velice sympatická a podpořila bych to.

Je to svobodné, nenásilné pro obě strany a vyhovuje to oběma, když jsou vztahy špatné. A třeba by tak i ten zůstavitel vážně i před svou smrtí pochopil to, že ten potomek opravdu není takový nezbedník, kterému jde o peníze, ale že to je člověk, který jen prostě pochopil to, že vztah prostě nefungují a respektuje to a respektuje jeho majetek. Tak bych to brala já. Navíc když je potomek soběstačný, má svůj život a je ve svém životě šťastný i bez toho rodiče, či rodičů se kterými nevychází tak je to takové symbolické gesto ke své vlastní soběstačnosti.

Nevím, je to jen můj názor a nikoho tím nechci poškodit a ani nic tím nechci naznačit.

Je to myšlenka nad kterou jsem se od jisté doby pozastavovala a i vlastně můj kamarád si myslím, že by s tímto souhlasil, tudíž mi přijde, že je víc lidí, kteří by toho využili a třeba by se leccos změnilo k lepšímu, jak v rodinách, tak v majetku a celkově ve spokojenosti lidí.

Vždyť se podívejme kolem sebe, kdo má v rodině dokonalé vztahy?

Navíc proč by mělo být vědění pouze jednostranné ze strany zůstavitele? Nemyslíte si, že má právo i ten neopomenutelný dědic se k tomu vyjádřit ještě před smrtí? Myslím si totiž, že ano má právo a má svobodnou volbu.

Ano, ono možná vypadá „dobře“ to když řeknete „Vydědil jsem jí/jeho.“ Z Vašeho pohledu ano, cítíte se jako „king“, který to vyřešil a ten potomek je největší nezbeda a výtržník. Však z pohledu lidskosti, když někdo by pověděl „Nechal/a jsem se vydědit, nechci být zavázána tomu člověku ničím a nechci, aby mi bylo vyčítáno, že vše po tom člověku dostanu.“ Tak to už má trochu lepší úroveň a zní to dospěle, z mého pohledu tedy.

Co si o tom myslíte Vy? Podpořili byste tuto myšlenku? Anebo Vám to připadá jako úplně zcestné a zbytečné?

Zdroj obrázku: PEKOVÁ, Barbora. Chatař chalupář [online]. [cit. 10.2.2017]. Dostupný na WWW: http://www.chatar-chalupar.cz/moznosti-vydedeni/