Vynucená autorita

Jak to tak vidím, poslouchám, zažívám na vlastní kůži a na vlastní uši. Čím dál víc slyším o tom, jak se někdo, kdo má vztah chová tak, že druhého vyslýchá, chce vědět o každém kroku, o tom s kým se přesně baví a v jakém tématu a duchu, hlídat toho druhého, zakazovat mu, nutit ho se hlásit, nutit ho jednat tak, jak ten člověk řekne, vyřešit to co je mu nakázáno, snášet křik, snášet jednostrannou hádku, snášet věčnou kritiku, omlouvat se i za to, co nemohl ovlivnit.

Nebo třeba být hodný a stále se za něco omlouvat, že není lepší. Být, jako pes na řetězu a ještě si to nechat líbit.

Chci tedy spíše poukázat na toho člověka, který si to takhle v tom vztahu vynucuje, aby bylo po jeho/jejím.

Jak to tak slyším, říkám si „co to je za chování a za přístup k tomu druhému?“ „Takhle se někteří lidi chovají ke své milované osobě?“ Divím se, co je vše možné. Když to mám nastavené úplně jinak a milovanou osobu považuji za prioritu, starám se a pečuji o toho člověka, tak takové chování nedokážu pochopit.

Co z toho ten člověk může mít za potěšení, když dobře tu partnerku (ať stále nemusím psát s lomítkami v mužském a ženském, tak použiji ženský rod pro tentokrát) získá do vztahu, tak přeci by měl být rád a šťastný, že s ní je a ne že po chvíli krásného okouzlení ji zahrne povinnostmi, co všechno má dělat, jak se má hlásit, oznamovat každý svůj krok, s kým se baví, co zařídí, kolik peněz vydělá, co bude dělat, co budou spolu dělat a že třeba nemá ani nikam chodit a s nikým se vídat, zakázat si sociální sítě. Být jen spolu, ale tak co už, kdyby to bylo šťastné tak prosím, ale když se to dusí ještě hádkami, výtkami, výčitkami a kritikou a v tomhle žít… nevím jak někoho to může uspokojovat toho druhého takhle dusit? Nevím, mě je z toho divně jen o tom slyším, nebo se mi to míhá v hlavě.

Chápu tu drahou polovičku, z lásky s tím člověkem být i přes tohle všechno co dělá, chápu to, když člověk miluje, tak leckdy nevidí a neslyší.

Avšak jak může ten, kdo takhle nakazuje být v tomhle šťastný? Vždyť tomu druhého úplně beru možnost do toho vztahu nějak přispívat a něco dělat? Nebo vlastně nakáže mu, co má dělat, ale nenechá ho zapojit svou fantazii a nápady, což je na škodu, velkou škodu. Ten člověk se pak neseberealizuje.

Nevím, nevím, nedokázala bych takhle žít a nemohla bych být v roli té vynucené autority ve vztahu, neměla bych z toho radost a neměla bych na to srdce takhle všemu šéfovat. Říká se a všude je to na internetu, že v dnešní době jsou muži v té utlačované roli a ženy jsou ty „šéfky“ které rozhodují o všem a že pomalu jim vadí, když muž dýchá a sotva žije. Dle mého názoru nezáleží na pohlaví, dá se to zažít v obou verzích, záleží na charakteru člověka a to se neodvíjí od pohlaví.

Může toto povídání pravdivé, ale může i platit naopak v obrácené verzi, je to různé, proto si myslí, že je pošetilé si z toho povídání brát vzor, že takhle to ve vztazích chodí. Nedivím se pak tomu, když takovéto povídání lidé slyší nebo si čtou na netu, že pak ani vztah nechtějí, protože se jim vybaví tohle, ale takové vztahy nejsou všechny, jen některé. Záleží na lidech, jaké charaktery se potkají a jaké si to udělají ten vztah, nebo manželství. Nikde není šablona, že takhle každý vztah funguje, to fakt ne.

Já třeba párkrát zažila být v té submisivní roli a jen posloucháš příkazy a točí se to kolem té drahé polovičky a i přes to, že jsem to prožila, tak mám názor ten, že záleží na lidech na jaké narazíš, rozhodně si nemyslím, že takový je každý vztah.

Je to tedy náročné v takovém vztahu žít, to ano. Vím o čem mluvím a těžko se z něčeho takového odchází i když víte, že je to špatné a musíte pryč, abyste zas mohli dýchat.

Nevím no, co ty lidi k tomu vede se takhle v tom vztahu chovat. Mě to dává aspoň obrázek o tom, jak nikdy nechci dopadnout, nechci si vynucovat autoritu, nebo si někoho podmaňovat. To fakt ne, nemám na to povahu a srdce. Moje láska je asi jiná, než je těchto lidí. Asi miluji jinak, než tímhle tónem. Jsem ráda, že to vidím, jako věc, jak nikdy nechci dopadnout. A to, že si z toho pak ti chlapi dělají srandu na internetu, nedivím se, protože i kolem mě je spousty lidí, co takhle žijí a nedivím se, že je pak spousty nevěr a rozpadů vztahů. Protože když se někdo chová ve vztahu takhle, tak dle mého názoru si myslím, že kope tomu vztah vlastní hrob a vlastním chováním, pak stačí už jen málo a ta drahá polovička se zamiluje do někoho jiného, kdo se chová mile a nemá potřebu si něco podmiňovat. Můj názor, nikomu to nenutím. V pořádku samozřejmě je, když jsou ti lidé takhle šťastní a vyhovuje jim to, proti tomu nemám vůbec nic, spíš to mířím na případy, kdy to neklape a toho druhého to dusí.

Ale stejně tak svobodně sdělím, že opravdu nechápu tu přehnanou a vynucenou dominanci jednoho ve vztahu, proč? Proč to hlídání? Proč to vynucování? Proč ta manipulace? Proč se nechávat doprošovat? Proč toho druhého nechávat dolejzat? Proč toho druhého kontrolovat? Proč toho druhého komandovat a když se ještě při síle začne bránit tak veškerou vinu hodit na něj?

Proč se tohle děje? To už lidi se neumí vzájemně respektovat? Proč vládne tohle majetnictví?

Spousty otázek na které neznám odpověď a nedokážu v tuto chvíli pochopit.

Zdroj obrázku: WIKI@WIKIHOW.COM. wikihow.cz [online]. [cit. 14.2.2020]. Dostupný na WWW: https://www.wikihow.cz/Jak-jednat-s-panova%C4%8Dn%C3%BDm-%C4%8Dlov%C4%9Bkem