Živel

Kamenná tvář, neusmívat se ani když je důvod, nemluvit, jen psát anebo ani to ne, neprojevovat žádnou emoci, nerozčílit se, nesmutnit, netrápit se, nemilovat, nemít rád, nepřáteli se, nedělat nic a tak nějak dál by se dalo pokračovat, prostě nebýt nikým, necítit nic a nedělat nic. Ani nevím, zda to je v praxi možné, ale někteří lidé dost slušně k tomu inklinují, že i já jakožto živel si začínám myslet, že to reálné je.

Asi ano, nevím, nevidím do těch lidí a jsem i ráda, tohle je věc, kterou radši ani chápat nechci, protože na tom neshledávám nic hezkého, atraktivního a ani ani zajímavého. Takhle se tváří hodně lidí. Málokdo si stojí za svým názorem, hodně lidí ho mění, jak potřebuje, jediné na čem trvají a stojí si za tím, ať se k ním chováte navždy slušně, hezky a jste pod jejich vlivem a jste tak, jak si oni přejí. To je jediná věc, kterou si vynucují a budou vynucovat. Jinak se na Vás ani neusmějí, neprojeví zájem, neřeknou upřímné „mám tě ráda“, neobejmou, nepohádají se ani s vámi, jelikož hádku berou jako zlo, přitom hádka čistí vztahy mezi lidmi a lidi si to aspoň vyříkají a vztah může jít do hloubky. Horší je to ticho, když se lidi nehádají a nic si neříkají. To se odcizují.

A já? Víte přeci jaká jsem? Nezkrotná, rebelující, svá, upřímná, autentická, hrdá, milující, hodná, důvěřivá, přelétavá, usměvavá, upovídaná, vypravěčská a přátelská a tak dál. Tudíž tohle je přesný opak těch lidí a jak asi můžu být pod kontrolou a vlivem někoho, kdo je takhle emočně suchý a neprojevující se? To prostě nelze :-).

Protože v nich probouzím emoce, které nechtějí sami cítit a o to víc, když se jim dostanu pod kůži, tak o to víc to s nimi cloumá, ale drží se pěkně a fest, nic neprojeví, ale už už jsou tam záškuby, že by to chtělo povolit uzdu. Avšak jak já můžu být podle někoho hodná a pro něj jenom? Když nedokážu být na jednom místě víc než pár dnů dnů? Jak bych mohla najednou být věčně v klidu a nic si nebrat osobně, když si z vás lidi dělají hlupáčka pro všechno? Jak můžu být v klidu při tomto, když nevydržím sedět v klidu bez pohnutí ani hodinu?

Jak asi? Protože to jsem prostě já a takhle si mě ti lidé vybrali, jako živel.

A nestydím se za to, že cítím, žiju a prožívám vše, co mě potká. A nikdy bych takový život neměnila za život ve kterém by mi sice nikdo neublížil a nic mě nebolelo, ale zas bych nemohla cítit nic.

Radši milovat a ztratit, než nikdy nemilovat. Radši zkusit a neuspět, než si doživotně vyčítat, že jsem to neudělala. Radši pomoci, než si vyčítat, že jsem nechala někoho na holičkách. Radši odpustit než se navěky věků trápit ve zlobě a nevyřčeném. Radši jít a zkusit štěstí někde jinde, než se pořád plácat na místě s jedním člověkem, který si vás nechce pustit k tělu. Radši jít a být nad věcí, usmívat se od ucha k uchu u člověka, který vám jenom nepřeje, než abyste se užírali tím, co vám zas vyvede zlého a jak vás pomluví. Radši tohle vše cítit, prožívat, smát se, měnit nálady, cítit se někdy pod psa a pak se zas vznášet v oblacích, protože takový život je skvělý život, procítěný, prožitý. Ne se schovávat za kamennou tvář a dělat, že se nic neděje a že se vlastně nikdy nic nestalo.

Radši uznat chybu, než se tvářit že se nic nestalo, přitom všichni ostatní ví, co jste provedli. Nechtěla bych žít tak, když bych nemohla chodit ven na čerstvý vzduch a nemohla vidět své přátelé, své nejbližší a nemohla cestovat. To je pro mě symbolem užívání si života, protože to je reálné a cítím to všechno. Skvěle strávený čas s někým s kým ztrácíte pojem o čase, nebo strávený čas nekonečnou diskuzí nad tím, co a jak jste v životě prožili, vzpomínat, vyprávět a bavit se, to je něco, co vám už pak nikdo nikdy nevezme. Dají se totiž smazat konverzace, sms, fotky, videa a já nevím co ještě, ale pocity, emoce a vzpomínky už se jen tak smazat nedají. A já jsem vděčná za to kým jsem a za svůj život, jsem ráda, že cítím všechno. A jsem vděčná za bolest a překážky v životě, jsem ráda, protože mi to vždy připomene že jsem člověkem a že žiju.

Je pro mě smutným pohledem že na některých lidech vidím spíše chodící mrtvoly, které se bojí něco cítit, nebo se bojí ostatních lidí, nebo dokonce žít reálný život, je to pro mě smutným a odstrašujícím příkladem a ať je jakákoliv dnešní doba, jsem ráda, že žiju tak, jak žiju. Nepodhodnocuji tak nikoho, ať si každý dělá co chce, jsou to jejich životy, ale jsou pro mě dobrým příkladem toho, co rozhodně nedělat a za to vděčím. A i když Vám občas někdo vpálí, že jste špatní jen pro to, že něco cítíte tak je to čistě jejich problém že to oni necítí. Ochuzují se o velkou slast života.

Ano, možná jsem moc divoká, moc přelétavá, moc rychlá, netrpělivá, zbrklá, moc nadšená, ale jsem to já, taková jak jsem se životem protloukala jak jsem žila, cítím se tak dobře, jsem to já.

Zdroj obrázku: UNKNOWN. Eternity [online]. [cit. 29.8.2019]. Dostupný na WWW: http://arcanum-flamme.blogspot.com/2017/02/moje-graficke-pokusy-22-ohniva-zena.html

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

2 komentáře Živel

  1. Moderní Doba napsal:

    Super článek 🙂 “ Je pro mě smutným pohledem že na některých lidech vidím spíše chodící mrtvoly, které se bojí… “ To je jako z nějakého zombíkovského hororu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *