Život se obrátil

Celou dobu žiješ nějak a během pár dnů je všechno jinak. Najednou se ti to obrátí naruby a ani nevíš, jak rychle to tak mohlo přijít.

Ale to tak někdy je, že se vše rychle změní a život je jiný. Nikdy člověk neví, co se stane.

Nelze si vše dopředu plánovat, protože nakonec život má to poslední slovo, které rozhodne. A na nic se nelze na sto procent připravit. Takže obava o něco je tu zbytečná, protože nelze vše dopředu předvídat, pokud tedy člověk nechce žít jen obavami a paranoiou „co by se mohlo stát“. Z aktivního života, který byl naplněn vším možným, hodně aktivitami i trochu spěchem, hodně velkou organizací, aby vše člověk stíhal a plnil tak, jak měl, tak i myšlenkami co všechno je nutné zařídit, co ustát, co přežít, co zvládnout, tak z tohoto všeho najednou máte klid, pasivitu a dostatek času na všechno. Je to velmi jiné než doposud. Člověk si stále zvyká na to, co a jak bude a jak bude trávit dni.

Když si přemítám sama v sobě, jak jsem trávila měsíce leden, únor a část března tak si tak říkám „ještě že tak, že jsem stihla vše, co jsem si přála tak moc, že jsem si to splnila, protože teď už bych na to neměla takovou příležitost“. Proto je dobré neváhat, opět mě to utvrdilo v tom, že člověk by neměl stále jen na něco čekat, ale udělat věci hned, jak jen může, protože nikdy neví. kdy o tu příležitost přijde. Nebo žádné příště být už nemusí. Myšleno v tom smyslu, že už se nikdy tak skvělá příležitost nemusí naskytnout a člověk se k realizaci nedostane. Utvrdilo mě to v tom, že můj život měl skvělé načasování, jelikož jsem vše stihla tak, jak mi to vyhovovalo, aniž bych si uvědomovala to, co přijde, spíše neuvědomovala, netrápila jsem se obavy, měla jsem hlavu jinde v přítomném okamžiku. Řešila jsem svůj život a to jak každý den žiji a co budu dělat. Ale jsem ráda za to, že vše šlo tak, jak jsem si přála a splnila jsem si svá přáníčka, nyní jsem v období klidu a pasivity, kdy už takovou příležitost nemám, ale upřímně cítím vnitřní spokojenost a vyrovnanost sama se sebou. Říkám si „tak a teď mám konečně čas sama na sebe a odpočinek, nemusím se za ničím hnát a můžu si dopřát něco hezkého, nemusím už se tvářit neutrálně, můžu se tvářit tak, jak chci a cítím, nemusím plnit ničí očekávání, nebo se chovat tak, jak si přeje, můžu být tak jak jsem“. Ačkoliv bych se tímto asi neměla radovat, tak přiznám to, že jsem spokojená a v klidu. Beru to tak, jak to je a jak život přichází, nezlobím se, nestresuji se. Ze začátku mi to sice moc nevonělo a hrozně mi chybělo to, že můj život na nějakou dobu nebude podobný, ale beru to. Je to prostě tak a takhle teď žiji. Mám čas sama na sebe a na to si užívat klidné etapy života. Ten spěch a to ostatní to mi neuteče. Vše se děje tak, jak má.

Jediné co na tom všem jen nechápu tak ten ruch a ten nekonečný strach mezi okolím a lidmi. Tohle to, co se děje mi odkrývá lidské charaktery a to jací lidé pod slupkou jsou. Je to vidět. Nejsem ani jeden extrém – ani přehnaný ustaraný člověk, který se bojí vůbec vylézt z domu, ale ani extrémista typu, že bych schválně bojkotovala nařízení či porušovala zákazy. Jsem sice v srdci punkerka, ale ne tak, abych si tím až ubližovala a škodila. Neškatulkuji se ani do jednoho, jsem člověk, který to přijmul tak, jak to je a vím, že to jen tak nezměním.

Můžu si svou hlavu nastavit tak, abych byla v klidu a šťastná a tím, že to přijmu a najdu na tomhle všem velké pozitivum.

Samozřejmě tímto mým výcucem nezlehčuji aktuální situaci, která se děje ve světě a v Evropě, to já chápu a plně to vnímám tak, jak to je. Z informací se nehroutím, nečtu je každou hodinu, ale bohatě stačí ráno a večer. Nekoukám na televizi, to radši jdu si dát zdravotní procházku, nebo dělám užitečnou činnost doma. Chápu, že to, co se děje je v mnoha ohledech velká negativní změna a mění to úplně všechno, co doposud fungovalo, ale rozhodně si nemyslím, že by to svět, lidstvo a všechno totálně položilo. Je tohle jedna velká krize a zkouška, jak to každý z nás ustojí, má nás to něčemu naučit a umět si věřit, spolehnout se sám na sebe a umět o sebe pečovat.

Nejvíce mě podivuje, že ještě pár měsíců před tímhle vším, když se to neřešilo, tak se nikdo nebál, plno lidí nepečovalo o své zdraví a bylo jim jedno co a jak a když jste jim řekli, zda by se mohli chovat hygieničtěji tak div se vám nevysmáli, že co jim to říkáte vůbec. A teď se podívejte stačí jen podívat se do ulic, jak najednou to jde se chovat hygieničtěji a pečovat o zdraví? Vidíte? Asi to chce takový velký strašák jako je virus, aby se lidi probudili a pochopili, že zdraví je jen jedno. Asi to takový smysl a účel mělo mít.

Najednou to jde všechno dodržovat, najednou se lidi obávají o své zdraví, najednou. Ale předtím když tu bylo i tak dost nemocí, tak to se nebáli, zajímavé. Někdy fakt potřebují lidi probrat drsnou metodou a pohrozit jim, aby otevřeli oči.

Najednou se vám div neštítí a drží si odstupy, najednou to prostě jde. Je zajímavé, že to jde z úst hlavně těch, kteří ještě před několika měsíci se divili, že proč jim vůbec něco říkáte zda by se mohli chovat hygieničtěji. Fakt zajímavé a paradoxní, jak se to obrátilo.

Taky si myslím, že ten, kdo se víc bojí tak ten si ještě tak úplně nevěří v péči sám o sebe. Myslím si, že čím větší strach tím větší nejistota sám v sobě a tím spíš vyšší riziko nákazy, jelikož vlastními pochybnostmi nebo negacemi v hlavě se snižuje imunita člověka. Vše je totiž propojeno.

A ten kdo se nebojí, je bystrý a umí o sebe pečovat a starat se tak ten je v klidu a sám ve svém středu. Myslím si, že tohle by nemělo být o strach bát se jeden druhého, ale o tom naučit se o sebe dbát, starat se a být bystrý, bdělý a vnímat možná rizika, ale rozhodně se nebát a hystericky panikařit. To nikdy nic nevyřešilo.

P.S. článek je názor a reakce na aktuální téma koronaviru ze dne 20.3.2020, předpřipraven a napsán toho dne.

Zdroj obrázku: SVĚTLUŠKA. Cesta k duze [online]. [cit. 20.3.2020]. Dostupný na WWW: https://cestakduze.webnode.cz/horoskopy-na-rok-2015/kozoroh/