Život ve stereotypu a konvencích

Lidi, kteří mě znají ať již osobně, či na dálku jistě ví jak já nesnáším konvence, jisté ustálené zvyky, společenská pravidla, očekávání a veškeré stereotypy. Nesnáším je a budu je nesnášet, jelikož jsou mi proti srsti. Potlačují v lidech jejich originalitu a krásu a vlastně nutí lidi žít nějakým způsobem, kterým třeba ani žít nechtějí, proto tak nesnáším stereotypy a to hlavně proto, že jsou NUDNÉ.

Nudné, nedávají člověku nic pestrého, či chutnajícího do života. Dává to jen to nezbytné pro „lidské štěstí“ které definuje společnost, však nemusí to dávat lidské štěstí do života toho konkrétního člověka. Může mu to přinést spíše víc neštěstí a smutku, než nějakého štěstí.

Žít tak, jak nepsaná pravidla ve společnosti kázají jsou úmorné, ošklivé a nevzhledné, nutí Vás dělat něco pro co jste se určitě nenarodili. Nutí Vás do něčeho pro co nejste stvořeni, je Vás tedy pro ty stereotypy škoda.

Stereotyp, ohraná písnička, která se děje stále dokola a ta istá, samá, předvídatelná, upřímně co to je za život, když můžete předvídat své kroky, postupy v životě? O čem to je? Dokáže vůbec bavit takový život?

Hlavně to, jak Vás k tomu rodina vede, abyste žili tak a tak a abyste hlavně neudělali nějakou průšvih a neudělali něco jinak, protože dle nepsaných pravidel ve společnosti „musíte to a to a pak ve správný čas udělat tamto a vyhnout se tamtomu a nebavit se s tím tamtím“. Ty jo, to snad ne. Tohle vše v hlavě, když Vám běhá, co do Vás hustili, očkovali a co Vám lili do hlavy jak vodu do hřtánu je odporné, je toho moc, je to škodolibý šedivý odpad, který Vám do Vašeho životního štěstí nic nedá. Ti lidé Vám do hlavy lijí to, co oni považují za správné, nebo v lepším případě to co považují za svoje štěstí, avšak neberou v úvahu VAŠE štěstí a VÁŠ život.

Je důležité si uvědomit že VY jste VY a ONI jsou ONI. Jste dvě rozdělené jednotky samostatně fungující a nemusíte si být vůbec podobné, jelikož každý cítí jisté věci jinak v životě a nenajdete dva stejné lidi.

Když tak pozoruji jisté lidi, kteří mě celý život krmili těmito nepsanými pravidly a konvencemi co bych v životě měla a neměla dělat, tak je mi z toho špatně. Omluvte ten výraz, ale je mi z toho vážně nechutně a tak trochu je mi i líto jejich života, že jim stačí tak málo k tomu, aby se cítili „dobře“. Připadá mi, že ti lidé nic nedělají kvůli sobě, že vše dělají pro společnost, nebo kvůli jiným lidem, ale nic z toho to co by skutečně chtěli. Jediné co z těch lidí cítím je strach z ostudy, hanby, či z toho být jiný, proto ovečkovitě i navzdory tomu, že by to třeba někdy cítili jinak než společnost tak i přesto dělají vše tak jak společnost nepsaně káže. Je to nechutný pohled a když to poslouchám co tací lidé řeší a stereotypně žijí to samé a isté a ještě si myslí, že já žiji také tak, je mi z toho akorát na rozčilení, anebo na pozvracení. Stále to stejné, XY let žít a ani nechtít na tom nic měnit, řešit to stále stejné a stále to co se stále opakuje tak ne se zamyslet nad tím proč se to opakuje a co je potřeba změnit, aby to již do života nevstupovalo, ne prostě stále to řešit jako kdybychom to řešili poprvé, stále nad tím litovat a sebe-litovat a prožívat to, jako největší tragédii vesmíru.

Že je to baví stále říkat si to samé a utěšovat se tou samou vidinou? Kruh a začarovaný do němoty, propletený a připálený k sobě ze kterého bohužel ani ti lidé nechtějí vystoupit, to je na tom to nechutné.

To bylo vždy na mě rozmluv a keců, když jsem si něco udělala dle sebe, to že jsem začala psát knihy, to že jsem knihy vydala, to že jsem se obarvila, to že jsem zhubla, to že jsem měla víc sexuálních vztahů, to že jsem měla víc partnerských vztahů, to že jsem měla aféru, to že jsem si změnila křestní jméno, to že jsem znala někoho, koho oni ne, to že jsem byla někomu na svatbě, to že jsem byla někomu na pohřbu, to že jsem začala hrát na kytaru, to že jsem u někoho přespala a vůbec to, že jsem si pořídila domácího mazlíčka, kterého jsem chtěla a to že vlastně mám na to tu odvahu být sama sebou a neřídit se jen tím, co mi nějaká podělaná společnost nadiktuje.

Jak to píšu, vjíždí do mě palčivý vztek na určitý lidi, kteří mě tímto krmili a jak ke všemu měli připomínkové řeči. Zdánlivě normální věci, které v životě se můžou stát a to že se člověk rozhodne dle sebe a účastí se v životě toho, co chce tak je vše špatně a ke všemu mi dát přednášku o tom, co si o tom kdo pomyslí.

Upřímně nejsem ignorant, kterému je to úplně jedno, ale tak ani nejsem ovečka, která řeší každého člověka.

Jsem tak nějak zlatý střed, který bere v potaz to, co si o mě myslí moji nejbližší lidé a přátelé, ti kterým opravdu věřím a považuji je za rodinu a to koho považuji za rodinu to je fakt rozdíl a teď vážně bez pardonu.

Rozhodně neřeším názory cizích lidí, anonymů, lidí na internetu, či lidí se kterými nejsem v blízkém kontaktu a upřímně neřeším ani názory některých členů rodiny.

Nehodlám žít ve stereotypu a dle konvencí, je mi z nich špatně a kdybych tak žila musela bych denně ze sebe zvracet. Nenávidím to a radši taky budu nenáviděna svou rodinou a všemi těmi lidmi, kteří se tím řídí, než abych žila sice milovaně, ale pod nějakým stereotypem. Mám názory se kterými nemusí každý souznít a mě to nevadí, záleží mi totiž na tom zda já budu šťastná ve svém životě. Ano, záleží mi na sobě a dávám sama sebe na první místo, nedávám na první místo lidi, či společenská pravidla, nejsou pro mě žádnou prioritou. Já totiž ty „koule“ na to žít podle svého mám a nepotřebuji se stále ptát sousedů, známých a kdo ví koho na to zda to nevypadá blbě. Když to chci udělat, udělám to a nesu si za to následky, svůj vzhled si taky uzpůsobím tak, aby se líbil mě a neřeším zda se na mě dívá 100 lidí nebo žádný. Konvcence dle mého názoru nedávají žádné dobro pro lidi a pro lidský život. Jen to omezuje lidi a jejich přístup k životu, omezuje to, bere to člověka svobodu, sebevědomí a sílu.

Neshledávám na tom nic dobrého, protože na tom nic dobrého není, žila jsem v něčem takovém dost dlouhou dobu.

A co Vy? Žijete ve stereotypu, nebo to také nemusíte tak jako já?

 

Zdroj obrázku: BULLOCK, Saxon. film4.com [online]. [cit. 7.4.2017]. Dostupný na WWW: http://www.film4.com/reviews/2005/domino

O Sára Lhotáková

Jsem zrzavá slečinka trochu spisovatelka a trochu víc hudebnice, píšu a tvořím o čem chci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *