Zvláštní prostě

Občas mi zůstává rozum stát nad tím, co lidi dokáží vytvořit za srandovní situace, nu srandovní to zní až nyní, když vám to budu vykládat. Ale v tu danou chvíli to moc srandovní není, to je vážná věc, která se graduje.

Já nevím, jestli to tak má víc lidí, avšak u mě osobně je to tak, že jsem myšlením jednoduchý člověk. A to znamená to, že ano u mě znamená ano a ne u mě znamená opravdu ne. Když někoho mám ráda, řeknu to jednou a platí to stále, dokud neřeknu že je to jinak. A když někoho nemám ráda tak se s ním nebavím, vyhýbám se, anebo se bavím jen velice stručně a věcně když s tím člověkem musím vycházet kvůli něčemu důležitému, ale osobně se ho/ji na nic neptám, nezajímá mě.

Když něco řeším soustřeďuji se na výsledek a na možnosti, jak to vyřešit. Neřeším zbytečně emoce a nepotřebuji na sebe strhávat dramatickou pozornost.

Když někomu chci pomoci tak mu/ji pomůžu protože chci a nedělám to ze slušnosti nebo že musím. Když nechci něco udělat, tak to neudělám, nebo se tomu vyhnu, nebo zeliminuji tu činnost na nejnutnější minimum.

Nic složitého prostě. Když se s někým chci přestat bavit tak se jednoduše přestanu bavit, přestanu se s ním vídat, neodepisuji, nevolám, neptám se po nikom, prostě nic.

Když se s někým chci bavit, komunikuji, ptám se, zajímám se, volám, setkávám se.

Jednoduchý prostě. Stejně se najdou lidi, kteří stejně tenhle jednoduchý přístup napadají a chtějí mě usvědčit z nezájmu, nebo na mě hodit vlastní strašáky, nebo mi chtějí vnutit to co si sami o sobě myslí. Nebo mě chtějí přesvědčit, abych si myslela o nich něco zlého, přitom to říkají jenom na oko, aby je člověk usvědčoval o tom, že to tak strašné není. Nu prostě ta přehnaná dramata o tom ujišťování, jak jsou strašně důležití a že je milujete a přitom tomu sami ani nevěří, jen to chtějí číst, vystřihnout si to z konverzace, aby se v noci na to na mobilu mohli dívat a uspokojovat se u toho.

Však co je docela bizárnost je ta, že se s někým bavíte, jste v pohodě, aspoň tedy podle vás, komunikace klape, ptáte se, zajímáte se, všechno v pořádku. Je to dobrý, zajímáte se a zajímá vás všechno. Dostanete jednoduché odpovědi. Ok, tak hold každý není vypravěčský typ, ale není to nic špatného. Ozýváte se denně, staráte se, co můžete tak pomůžete. A stejně se jednoho dne ten člověk na vás naštve a osočí vás, že nemáte zájem, že je konec přátelství, že už si s vámi psát nechce. A že stejně to nemá cenu, že nad tím celou dobu přemýšlí jestli má to přátelství význam.

Tak si tak v tu chvíli říkáte „Co mu je? Co se stalo?“. Zeptáte se a to je jak když kopnete do vosího hnízda. Na otázku „co se děje“ dostanete samozřejmě „nic“. A teď se děj vůle boží. Tak se pár dnů neozve, dělá uraženého, pak se tedy nechá rozkecat a jednoduše odpovídá na vaše otázky, jak se má a jak mu je. Na vás samozřejmě nic, neptá se, vůbec, nezajímáte ho. Pak se zase stane jednoho dne to, že vás osočí z nezájmu a z toho, že to nemá smysl. Tak se opakuje scénář ubezpečování o tom, že nevíte co se stalo a co mu přelétlo přes nos a že toho určitě má hodně, ať se dobře vyspí, že zas bude dobře. Znovu se ptáte, zajímáte, odpovídá jednoduše, pak vás chce donutit do něčeho, co se vám nelíbí a nekorespondujete s tím. Tak slušně odmítnete. A je oheň na střeše, opět oheň na střeše s tím, že ho nemáte rádi a že to nemá smysl, že nemáte zájem.

Myslím si, že ostřejší povahy by se s tímhle pohádali. Ale klidnější povahy, na to jen jednoduše odpoví, ať si sám sáhne do svědomí, kdo se tu celou dobu staral, ptal, zajímal se a kdo se jen vezl a kdo byl často uražen a jen vyčítal. Ať si sám počte, zavzpomíná, kdo se jak choval a ať si to v hlavě přebere. Že i druhá strana je jenom člověk a že taky může mít starosti, nebo problémy, ale že to přeci první stranu nezajímalo.

Pak dejme tomu další případ, máte s někým vztah a máte za to, že je všechno v pořádku a v klidu. Komunikujete naprosto přímo a slušně, projevujete náklonnost činy a tak. Nu a jednoho dne se stane amok, když je vám asi všechno na světě vyčteno, že stejně jste lhostejní, že jste bez emocí a že ho nemáte rádi a že všechno na světě děláte správně a on ne, že se s vámi necítí dobře. Ok, řeknete k tomu to, že takhle to vůbec nevnímáte, že ho přeci neponižujete a nesrážíte a že kdyby člověk nechtěl tak s ním přeci není. Ale to prostě nepomáhá. Tak fajn, odejdete, je vám to líto, ale přeci nebudete nutit člověka, který vám řekne, že se cítí s vámi špatně. Tak jdete pryč, je to škoda. Nechápete vůbec nic, rozchod, nebo hádka, nebo rozkol úplně nepochopitelný z ničeho nic a vůbec netušíte, kde byla chyba. Nechápete, o řešení údajně nestojí.

A pak telefonáty o tom, že se máte vrátit, ale že hned si máte najít někoho jiného a už konkrétní jméno a postavu a tak. Tak komunikujete v tom smyslu, že to není váš typ, že máte svůj vkus, kterého se držíte a ať už se budete bavit nebo ne, že svůj vkus nezměníte. Tak nastává dlouhá přednáška o tom, proč byste si měli vybrat toho dotyčného jiného konkrétního, jak je skvělý a co vše dělá, natož si chvíli dáte telefon lehce od ucha, jelikož je to dlouhé. A po téhle dlouhé přednášce, kdy opět řeknete, že máte svůj vkus a toho se držíte a co vlastně po vás chce, tak začne bulet a básnit o tom, že se chce vrátit. Tak se ptáte, proč se chce vrátit k člověku vedle kterého se cítí špatně, tak odpověď na to, že se cítí špatně a méněcenně a že si zasloužíte lepšího, ale že si nemůže pomoc, že se chce vrátit, že víš že je to nelogický. Tak jako, nejdříve vás ten člověk pošle k šípku a pak tohle… no to je paradox, co?

A pak že lidi ví co chtějí…. Zvláštní. A toto prosím nacvičovali muži a pak že ženy jsou nelogické. Ani prd. Není to o pohlaví, ale charakteru, protože já na takové typy mám vyloženě mušku asi.

Když si to tak shrnuji v hlavě a když to sepisuji, zní to jako tragi-komedie jak se někdo snažil uměle vytvořit konflikt o něčem, o čem ani nevěděl že bude. Fakt nepovedené divadélko.

Zdroj obrázku: VYROBIL INET-SERVIS.CZ | 2013 – 2021. zasmejse.cz [online]. [cit. 26.3.2021]. Dostupný na WWW: http://www.zasmejse.cz/vtipne-obrazky/v7748-zvlastni-pes.html