Je mi fuk, co a jak vypadá

Žiji, tvořím, miluji a žiji život dle sebe, dle svých představ a jdu si za svými vytyčenými cíli. Dělám to, co mě baví. Každý den je něco, za co jsem vděčná a jsem za to ráda, že to tak je. I přes to, že život bývá kostrbatě těžší, tak můžu říct, že jsem šťastná.

Stále se opakuje jedna a ta samá věc, napíšu článek o zadostiučinění, nebo trochu negativní, nebo o tom, co se komu jak stalo, nebo co se mě stalo a co nepříjemné bylo a tak. Lidi si to přečtou a řeší, jak ten článek vypadá a pak mě kontaktují a sdělují mi své scénáře co a jak mohlo být a co mě k tomu a jak vedlo a jak vypadám.

A takhle je to dokola a dokola. Já si tak říkám, kdyby ten článek byl tak špatný, tak proč by byl tak čtený a měl takovou návštěvnost? Zrovna takovéto články, buď depresivní, velmi osobní, zadostiučinění, špatná karma, špatná zkušenost, něco negativního, nebo co se komu stalo, jako paradoxně mají největší čtenost oproti krásným neubližujícím článkům, které jsou třeba o lásce k životu, nebo pozitivním uvědomění. Zajímavé, na ty krásné články se nikdo moc neptá.

Tak si řeknu „ok tak tohle téma už vynechám, už jsem toho o tom napsala dost, nechci vypadat, že to stále řeším.“ pak se ale zarazím a řeknu si „kurňa je to přeci tvorba, nemám řešit co a jak vypadá, je to výtvor, něco jako dílo a je jedno, co mě k tomu vedlo, hlavně že to dokončím a vytvořím, každým ať si z toho objektivně najde, co chce“.

Tak se vrátím zpět do svého středu a do reality a uvědomím si, že si můžu psát klidně 100x o tom samém tématu pokud budu cítit tu potřebu a když to lidi bude bavit, tak proč ne.

Pak tak nějak nad tím přemýšlím, co si kdo a jak vztáhne za článek osobně, přitom je to prostě jen tvorba. Nemá to nikoho urážet a ani na nikoho poukazovat, proto nikde neudávám jména a ani citlivé informace, aby mě právě nikdo nemohl obvinit z toho, že porušuji něčí autorská práva, nebo že někoho neprávem někde používám. Když se ta vlna toho všeho sejde a fakt to někdo zle pochopí tak si někdy říkám „do prdele já se na to vykašlu, přestanu psát, ať si lidi už myslí co chtěj, nechci aby si domýšleli o mě nepravdu.“ Pak se ale zas srovnám a vzpomenu si na lidi, kteří kdysi a i nyní by chtěli, abych přestala psát a zahodila to všechno a zas se vrátím do reality a uvědomím si kým jsem a znovu popadnu chuť a vypíšu se a shodou okolností je to obvykle dost populární článek.

A tak si tak říkám a promítám v hlavě všechno možné, co se mi kdy mihlo životem, co jsem překonala, co jsem zažila a říkám si „to bych se z toho už musela zbláznit když bych měla řešit, jak můj život vypadá, co si o něm kdo myslí a nejen čtenáři. To bych rovnou mohla se celé dni místo aktivních činností zabývat tím, co si o mě myslí sousedi, lidé z okolí, z práce, vedoucí, členové rodiny, známí a čtenáři. Bych nedělala nic jiného a leckdy si uvědomuji, že jsem díky neřešení toho co si o mě kdo myslí mohla v životě udělat pokrok.“ Kdybych jen žila v tom, co kdo o mě si myslí a trápilo mě to a to třeba u hodně blízkých lidí, jako jsou členové rodiny tak bych nežila, tak jak žiji. Tak se tak vždycky příjemně nakopnu do života tímto uvědoměním a řeknu si „Je mi to fuk, co si kdo o mě myslí a co a jak vypadá, žiji tak jak chci, jejich názory k životu nepotřebuji.“ A jdu psát a vypíši ze sebe nějaké téma, které se pak líbí. Ano, jasně někdy to někoho pobouří, nebo bůh ví, co si o mě myslí, ale já cítím spokojenost, klid na duši a srovnání myšlenek, že jsem to hodila do toho textu, to co nosím v hlavě a cítím se vyrovnanější.

Tak trochu si vzpomenu na pana Hiddlestona, který taky kdysi prohlásil, že je mu fuk, co se píše o jeho soukromí. Já se mu nedivím, má svatý klid a pohodu a svůj život. Lidi si vždy něco budou domýšlet. Místo toho, aby se zeptala, poznali Vás osobně jako člověka a udělali si názor dle toho, co s Vámi zažili a ne dle toho, co usoudí z něčeho co a jak vypadá.

Nikdy nemůže člověk vědět, co si o něm kdo myslí. Nemůžu vědět co si o mě myslí lidé z okolí, z práce, čtenáři, členové rodiny, lidi se kterými se již nebavím, lidi z minulosti…. No a co? V životě jsou důležitější věci než řešit neustále co a jak vypadá. Za sebe mohu říct, že jsem šťastnější když na to nemyslím. Prostě se s těmi lidmi bavím, vyjde článek, bavím se dál, vyjde článek, navštívím je, vyjde článek a některých lidí se ani neptám jestli to vůbec čtou, protože je to jejich věc. Mě zajímá návštěvnost a když ta je, tak je vše v pořádku. Je mi jedno, jestli to čte někde z ulice, nebo někdo z minulosti, anebo někdo třeba z Vysočiny.

Samozřejmě, když mi někdo dá konstruktivní a slušnou kritiku, tak to přijmu a vezmu si to k srdci, co se dá zlepšit a změnit, to je v pořádku. Takové věci dokážou člověka posunout zas o krok dopředu, ale je to vše o tom umět to slušně podat a netrefovat se hned osobně do toho člověka, ale konkrétně říct, co a jak lze udělat líp. Nejsem vztahovačná, dokážu vyslechnout a jsem tomu otevřená. Jen prostě vypouštím ty typy řešení „jedna paní povídala“. Nebo typu „no my jsme ji viděli tam a tam a dělala to a to.“ Nebo „já jsem četl ten článek a vypadalo to jakože někoho nesnášíš“.

Takže asi tak mí milí čtenáři :-), i přes to všechno co se děje a co mé tvoření obnáší vás miluji a vděčím za vás každým dnem.

Zdroj obrázku: PIKOSKY.SK – CELEBRITY A BULVÁR AKO ICH NEPOZNÁTE (© 2006 – 2020) VIAC PIKOŠIEK O CELEBRITÁCH NÁJDETE. pikošky.sk [online]. [cit. 7.2.2020]. Dostupný na WWW: http://www.pikosky.sk/2016/06/22/tom-hiddleston-v-spodaroch/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *