Je ti to jedno, tak proč ti mám něco víc říkat?

Když víte moc dobře, že jste někomu u patřičných míst, nezajímáte ho a vlastně jste mu naprosto volní a nezáleží mu na Vás. Tak pak taková komunikace s takovým člověkem je hodně volná a taková volnomyšlenkářská.

A pokud tak vyplynula takovýto styl konverzace, komunikace či typ udržování kontaktu tak potom mi přijde, že postrádá smysl. Bez nějakého zájmu, citů či lidskosti. Kdy jeden s druhým komunikujete jen tak možná z nějakého zvyku, či z nějakého druhu slušnosti – „jen aby se neřeklo“ je to spíše taková komunikační hra, kdy si ani jeden nechce na tvrdo říct, že už spolu komunikovat moc nechtějí a je jim to vlastně jedno. Udržuje se to jen kvůli nějaké morálce a slušnosti, však k čemu?

Ani jednoho to už nezajímá a je mu to jedno a nebojují o nic, o nic jim nejde tak na co se ptát toho druhého jak se má a vyzvídat nějaké detaily a pikantnosti, když vlastně je Vám to naprosto jedno a je Vám to k ničemu a ten druhý Vám to ani nechce říkat, protože ví moc dobře, že Vám to je jedno.

A vlastně ano, já to docela chápu, když se budu bavit s někým o kom vím, že jsem mu jedno tak na co mu budu něco o sobě říkat, když vím, že ten člověk to má stejně u hýždí? Na co? Naprosto na nic, postrádá to jakýkoliv smysl taková komunikace, k ničemu nevedoucí.

Když vím, že jsem někomu jedno tak mu říkám pouze takové obecné informace a obecné věci, avšak nic konkrétního, nic detailního a už vůbec ne nic z mého denního harmonogramu a režimu. Myslím si, že takovému člověku do toho nic není a nemá to vědět, když je mu to jedno, Bůh ví jak by s tou informací pak naložil. Nepotřebuji, aby o mě a mém životě měl přehled někdo, komu jsem jedno, k čemu mi takový člověk bude a k čemu mi bude takový kontakt?

Ze slušnosti kontakty neudržuji.

Buď to cítím s tím člověkem být v kontaktu, anebo ne tak taky nejsem. Je to jednouché, víc na tom nevymýšlím a nekomplikuji.

Nechápu lidi, kteří se baví s lidmi kterým nechtějí nic říkat a nechtějí se jim svěřovat a i přesto se s těmi lidmi baví, řeknou jim o sobě hodně věcí a pak si vyčítají že jim to řekli…. nechápu.

Tak když něco někomu nechci říkat tak to přeci neřeknu a je to. Nevím proč, když se někomu nechci svěřovat a pak když toho člověka osobně potkají tak pak dělají, jakože jsou přátelé a svěřují se a pak když ten člověk odejde pryč tak si to pak vyčítají a litují toho, že to tomu člověku řekli…. nevím tohle fakt nepobírám.

Ano, i já ve svém životě se setkávám s lidmi, kteří mě mají totálně na „salámu“ a jsem jim jedno, avšak když mě potkají tak se ze slušnosti ptají, nebo z nějaké slušnosti se mnou kontakt udržují a ptají se, však vím, že ať už jim řeknu cokoliv tak jim to je stejně jedno a nezajímá je to. Nevím proč takový kontakt udržují, nevím proč prostě nejsou radši férovější v tom, že by mluvili buď o sobě, nebo vůbec když to tak cítí. Nemusí si na nic hrát. Já pak takové „na oko“ ptaní se a mluvení vycítím a není mi to také příjemné, cítím se nesvá a cítím také, že se nechci moc svěřovat.

Svěřovat se někomu a s někým se bavit a probírat něco má smysl pouze v případě, že toho druhého to fakt zajímá a má o Vás zájem a chce vědět to na co se ptá a vyslechne si to, co mu řeknete a ještě lepší, když máte k sobě nějaké přátelské, či láskyplné city.

To má smysl a takhle se svěřuji velice ráda a i velice ráda komunikuji, to dokážu i vypovídat „díru do halvy“ když vím, že ten druhý mě poslouchá a zajímá ho to, anebo mě zajímá jeho/její názor tak to pak melu o sto šest a velmi ráda se svěřím, strašně moc se mi uleví a i zároveň já jemu/jí dám prostor na vypovídání se. Taková konverzace pro mě má smysl a i takové přátelství a vztah, to ano, to zbožňuji, když je to takhle přínosné a smysluplné.

Však když vím, že ten druhý to tak necítí a je mu to jedno a já jsem mu jedno tak to pak je o ničem, to pak raději takovému člověku se mi nechce odepisovat, anebo odpovídat a raději se snažím z takové konverzace co nejrychleji utéct, či se vzdálit, protože to je takové falešné, na můj vkus.

Nevím jak Vy, ale nedokážu udržovat vztahy jen tak pro „líbivé oko lidem“. Buď cítím, že tomu člověku se chci svěřit a komunikovat na rovinu a otevřeně, anebo ne a to pak prostě strašně nerada něco takovému člověku něco říkám. Nesvěřuji se mu, spíše řeknu takové ty obecné informace a raději se klidím z cesty, anebo nechávám povídat toho člověka pokud vidím a cítím že se spíše chce vypovídat.

Jsem toho názoru, že pokud mi dá člověk najevo, že jsem mu totálně jedno tak já už se mu nikdy v životě neozvu a nesvěřím, prostě mě to stačí něco takového říct jednou, či dát najevo jednou a věřím tomu a zařídím se dle toho a pak už žádné omluvy nepomůžou.

Mám v sobě zakořeněné to, že nebudu nikoho nutit do žádného kontaktu se mnou pokud nechce či pokud by to mělo být falešné jen kvůli někomu, či něčemu. Všechny vztahy a přátelství stavím na dobrovolnosti a svobodné vůli obou stran a na tom si zakládám.

Když jsem někomu jedno, nebo mi to dá silně a nepochybně najevo, zařídím se a nelámu to už v budoucnu přes koleno. Mě to stačí říct jednou a pochopím.

On/ona však taky musí pochopit, že já si tu lásku a přátelství v tom člověku nebudu vynucovat, najdu si to jinde u někoho, komu jedno nebudu :).

Pak nějaká záchrana vztah/přátelství po tom, co mi to člověk řekne že jsem jedno někomu tak je k ničemu, já pak z takového člověka necítím to, že by to myslel upřímně, či něco vůbec cítil.

Pokud se to v něm neprobudilo dřív, tak pochybuji, že se to v něm probudilo nyní, pochybuji. V člověku lze probudit pouze to co v něm je, nikoliv to co v něm není.

Sdělím to asi takhle, jsem hodně otevřený člověk, který se rád svěřuje a komunikuje a pokud se Vám zrovna nesvěřuji s detaily svého života a povídám jen takové obecné věci a nic konkrétnějšího a nemám tendenci vyprávět, tak asi k tomu mám nějaký důvod se takto zařídit :).

Nechce se mi svěřovat někomu, komu je to své podstatě úplně jedno, to radši se zařídím sama a najdu si útočiště u někoho, kdo o mě bude stát. Věřte tomu, nebo ne, ale pro jedno kvítí slunce nesvítí.

 

Zdroj obrázku: TÝM SENICA PLUS. senicaplus.sk [online]. [cit. 10.11.2017]. Dostupný na WWW: http://www.senicaplus.sk/rubrika/hudba-v-meste/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *