Klacky pod nohy, za co?

Vzdát to, nevzdat to? Vybojuji si to co chci? Zůstane to dobré? Zůstanu tam, kde jsem?

Nebo to nezvládnu a prohraji tak či onak? Co když je to moc silné a tlusté sousto, které nedokážu rozžvýkat? Co když je tohle fakt „rambič“ kterého nepřetáhnu? Co když tohle ztížené ovzduší nevydýchám? Cítím, že sílu na to mám, ale vyplatí se to? Mám do toho jít? Mám se rvát? Mám se bránit?

Tak či onak na každé cestě v životě se prostě stane to, že potkáte překážku, anebo Vám tu překážku někdo vhodí pod nohy a nejčastěji jsou to ti, kteří se na Vás usmívají a tváří jak největší kamarádi. To nemusím ani připomínat, že to tak je. Když se to stane, je to jako kdyby Vám vyrvali srdce prudce z hrudi a nohy Vám svázali a pak Vás zahodili. Jako kdyby Vás odklidili. Vše co věděli tak použili proti Vám, Vy víte svoje, co by se dalo použít, ale nechcete se bránit stejnou mincí. Pokud mám mluvit za sebe tak spíše se potřebuji dostat z toho kuklence a znovu postavit na nohy, vrátit srdce tam, kam patří a jít dál. Jenže kam? Stejnou cestou, nebo jinou?

Podařilo se jim ve mně zlomit přesvědčení toho, že tohle je ta správná cesta. Čím dýl to trvá tím víc cíítm, že mi to odebírá vnitřní radost a tím víc se přidušuje atmosféra. Náznaky, vynucená situace, abych na vše byla sama, odstranění pomoci, nechání napospas. Jako kdyby Vás vhodili do moře, umíte plavat, ale nehodili Vám ani záchrannou vestu a odjeli, poraďte si. Jsou varianty, že buď to přežijete a někam doplavete, anebo nebudete mít sil a utopíte se, nebo Vás něco uloví. Vyberte si.

Samozřejmě by se nabízelo hned jako první přežít a zachránit se, plavat za lodí, že ano. Ale proč zrovna za touhle lodí ze které Vás jen vyhazují? Co takhle zkusit doplavat ke břehu a možná cestou potkáte jinou loď, kde Vás třeba přijmou a postarají se o Vás? Proč se doprošovat tam, kde Vás vyhazují?

Nebudu si stěžovat na nespravedlnost a na to, jak jsou lidé zlí. Chci se z toho všeho jednodušše vypsat a dát najevo to, jak se asi musí ten vyhozenej člověk přes palubu cítit.

Co Vás takhle chcou učit?

Vše bylo ok, do té doby, než se někdo našel ve snaze Vám „pomáhat“ a tím pak použil vše co ví, proti Vám a připravil Vás o to, co bylo právě fajn a z důvodu? Netuším, nemám reálnou odpověď od toho člověka, jen vím, že toho člověka dlouhou dobu nechci vidět a nechci se už vůbec tvářit, jak je vše ok, když není. Mohlo mě to stát úplně všechno, celou mou životní úroveň a standart. A jestli se to stane ještě jednou tak vím, že už to nestojím, cítím se psychicky už takhle nalomeně, po ránu mě to budí moc brzy, nedokážu na to přestat myslet a dělat jakože se nic nestalo, když stalo. Tohle byl vykřičník a nevím za co. Vysvětluji si to tím, že to bylo ze závisti a zakomplexovanosti, jiné vysvětlení pro to nemám, nedovedu to jinak pochopit, pokud mi to ten člověk někdy v životě vysvětlí tak prosím, změním názor, ale takhle ne a budu si myslet jen to nejhorší. Protože mi neukázal nic na sobě dobré.

Rána pod pás nikdy nepřijde od lidí, kteří jsou charakterní a hrdí. Vždy přijde od těch, kteří nesahají ani po kotníky a takhle to vidím. Mám asi něco, co ten člověk nemá nebo nebude mít a proto takhle se vztekle ohání a potřebuje mě nějak sesadit. Ale mě nesesadí pokud to nebudu chtít já sama, nebo se té funkce nevzdám.

Ano, bolí mě to, ale časem se každá rána zacelí a tu sůl do rány příště nasypu tomu člověku, ať ví, že rány bolí a dělat by je neměl a o bolesti život je.

Ano, já jsem na obtíž asi a to co mám asi chce někdo mít, nebo co má mě. Já se zachráním, ale tak jak já budu chtít, jak se ještě rozhodnu. Ale nechce se mi vracet tam, kde byli na mě hnusní a kde se cítím jako něco extravagantního. Přitom to jen říkají protože se neznámého bojí.

Znalí lidé, kteří mají vzdělání a zkušenosti ze života tak poví to, že je to obdivuhodné, ale že je to jinak nejlepším pozitivním aspektem do života, když to funguje. A neryjou do toho, schvalují.

A tady někdo, kdo to nemá tak bude na mě atakovat, no to určitě ty jo. Lidi co neznají a nemají s tím zkušenost a zdá se jim to divné nebo co by je mohlo ohrozit tak mají tendenci zničit a ti co si to nechcou nechat vysvětlit, tak to ničí hned. Hned, jak to vidí. A takhle přesně skončilo spoustu skvělých věcí, lidí, nebo aspektů v životě i v historii. Co lidi neznají toho se bojí, ale co když je to něco, co by jim pomohlo a mohlo je třeba i inspirovat? Co když je to něco, co by jim přineslo úspěch? Co to zkusit též vybudovat? Jasné, místo toho, aby se namáhali to mít též a vybudovat si to, tak to radši zničí, aby to neměl ani nikdo jiný, typická česká povaha s prominutím.

Nejsem pomstychtivá, ale těmto lidem doufám a přeji si z celého srdcem ať někdy potkají v životě člověka s jejich charakterem a pocítí to, ano přeji jim ať potkají někdy sami seba a ucítí to, co dělají jiným. Protože jinak se to nenaučí něco budovat a tvořit.

A pokud v mém případě dojde na akorát na nějakou mou hranici tak cítím v kostech, že buď se z toho totálně zhroutím, anebo se ve mně probudí to, co ve mně dlouhou dobu spí. A pak nevím co se stane, ale budu bránit sama sebe sebevíc a jak to půjde a nenechám se dokopat a zterorizovat. Nenechám, ubráním se, neskloním se před ovečkářskými a zakomplexovanými lidmi, kteří si tam bez tak jeden druhému kryjou záda a lížou výkaly po sobě, jen aby se na to nepřišlo, přitom oni nejsou svatí, jsou to jen špinavé flundry, které to jen kryjou, ale charakter nemají.

Tak uvidím co a jak bude zapotřebí a jak to bude dál, ale nechci se mít špatně, nechci dopadnout špatně. Cítím, že si zasloužím víc a lepší jednání.

Zdroj obrázku: CINEART. Aktualne.cz [online]. [cit. 18.7.2019]. Dostupný na WWW: https://magazin.aktualne.cz/alita-bojovy-andel/r~1ad7a2cc346611e9b869ac1f6b220ee8/r~c64d656a346611e9aaa70cc47ab5f122/

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *