Nebaví

Tento článek pojmu jako takové uspořádání myšlenek toho, co bych některým lidem vzkázala. Už dávno jsou pryč ty časy, kdy mě to rozčilovalo, kdy jsem si dělala starosti s tím jak to dopadne a s tím, abych mohla pomoci na maximum.

Jak se mi někdy špatně usínalo s tím, když jsme se pohádali, když jsme se nedorozuměli. Jak se mi zdály noční můry, když jsem si prosadila svoje a věděla jsem, že moje rozhodnutí asi někomu ublížilo, nebo bylo trnem v oku.

Je to pryč. To, jak jsem se bála, co tomu řekneš a jak mě zas zkritizuješ, anebo jak mi vynadáš za to, co dělám, jak se dívám, dýchám, anebo za to s kým se bavím.

A úplně nejvíc je pryč to, jak jsem ti vždy byla k dispozici a kdykoliv jsi potřeboval/a tak jsem tu byla, zajela jsem, udělala, napsala, zajímala se, vyslechla, poradila a i když nic jiného tak jsem tu pro Tebe byla. To už je pryč, protože vidím moc dobře, jak jsem měla být jen nějaká figura na to, aby si mě někdo namotal, žil si svoje a já byla nějaká osobní naivka, která bude čekat. Tak to už je pryč, špatné očekávání, mylné očekávání a asi jsem zklamala, ale upřímně ráda jsem zklamala, že nejsem to za co jsi mě chtěl/a.

Nemít slovo, nemoci se rozhodnout, všechno po tvojem, jen čekat na odpovědi, čekat na napsání, když chci něco já tak není vyhověno, když chci já, abys sis urobil/a čas tak jsi zaneprázdněn/a máš toho moc, anebo máš nervy, blbou náladu, podrážděnost, mrzutost, rozladěnost, náladovost a já nevím co ještě vše jsi mi řekl/a za tu celou dobu. Dalo by se toho vyjmenovat, každopádně vždy tam byl nějaký důvod.

Neříkám, že to bylo vždy takové, začátek je vždy v pohodě, protože nějak si toho malého ptáčka nalapat musí, ale pak je to klec ze které nemůže ven, ačkoliv by se rád rozletěl.

Ten smutek, kdy mě to trápilo, ten pocit kdy mě to štvalo, ten pocit, kdy jsem vůči tomu chtěla bojovat, ten pocit lítosti, kdy mě samotné bylo líto je pryč. Už nesmutním, netrápím se, neštve mě to, nebojuje a nelituji, je to pryč, protože mě to všechno přestalo bavit.

Už jdu, jsem volná, nejsem ničí ptáček v kleci a už vůbec ne Tvůj. Tak dlouhou dobu si se mnou manipuloval/a, tak dlouho jsi mi lhal/a a po celou tu dobu jsi mě chtěl/a mít namotanou pro sebe. Nepovedlo se, jelikož já mám také svou úctu a chci se cítit také jako princezna a ne ničí vězeň za kterým přijdeš až si vzpomeneš. Mám své slovo, úctu a život o kterém si chci rozhodovat já. A proto mě to ani neštve, stačilo mi to, jdi si svou cestou, asi se vůči mě budeš bránit ošklivým manipulačním způsobem, možná mě potupíš veřejně, možná budeš najednou šířit nepravdy a najednou si na mou značku najdeš čas. Ok, beru to a očekávám to, ale už na to nejsem zvědavá, jdi si, rob si co chceš, já to již dělám.

Tohle všechno nebylo dobré spojení, stálo to jen na mé naivitě, důvěře a odpuštění, ty sám o sobě jsi velký sobec. Nechci už dál si ubližovat. Nebo odpustit a pak se vyhýbat, jelikož srdce ví jak se cítí dobře a jak ne.

Pochopila jsem na komunikaci s lidmi tu věc, že leckdy si sám člověk leccos namlouvá, ale pokud se netěšíte na psaní, nebo návštěvu s dotyčným člověkem, netěšíte, nebo se tomu vyhýbáte, nebo schválně nekoukáte ani na mobil nebo na zprávy tak je to jasné znamení, že s tím člověkem se necítíte dobře a prostě Vás to nebaví.

A to je ono, když Vás to všechno přestane bavit cokoliv do té komunikace dávat a pociťovat jakékoliv emoce vůči tomu, tak Vás to přestalo bavit a co po tom? Ani ten člověk s Vámi nic nezmůže, jelikož nemůže pohnout s Vámi, pokud Vy sami nebudete chtít.

Jednoho dne jsem došla k tomu, že mě to po dlouhé době přestalo bavit. Věčně se omlouvat za chyby, které ani nevím jak jsem dokázala a ani nepovažovala za chyby, za chování, které mi bylo přirozené. Nebavilo mě se vzrušovat nad zážitkami někoho, kdo nesdílí se mnou ty mé a kdo jen chce, abych ho slepě obdivovala a čekala čekala věčně na něj/ní.

Ale život plyne dál a já nechci čekat věčně a tak nějak jsem z toho všeho divadla unavená, nebo ani to ne, ale přestalo to divadlo pro mě být zajímavé, netoužím po tom, je to pro mě uměle vytvořené jen pro někoho, kdo chce žít domnělou představu že na něj/ní někdo čeká a má ho rád, ale přitom pro toho člověka neudělá nic a to se mi nelíbí. Toho nechci být součástí, prostě ne. Jsem člověk a nechci, aby mě někdo řadil do této podřadné role, mě určitě ne.

Mám se natolik ráda, že si zasloužím víc od života a to není arogance, ale taková ta zdravá ctižádostivost, když se prostě s takovým malinkatým štipítkem prostě nespokojím, pro mě je tohle málo a raději svou pozornost a energii budu věnovat někomu, kdo mi ten čas, podporu, oporu, ochotu, přijetí a hlavně společnost dá a opětuje. Tam to pro mě smysl má a je to pro mě zajímavé. Tady již ne, omlouvám se naposledy, ale nemám co víc k tomu říct, přestalo mě to bavit ze sebe dělat někomu šaška. Jdu za lepším v životě a děkuji Vesmíru za to, že mi otevřel oči.

Je mi jedno jak to teď zní, protože mě se tímto hodně ulevilo a cítím se skvěle, jako kdybych znovu prozářila, cítím se hezky, jak jdu po ulici, jak jdu do práce, jak jdu venku, jak se vidím s lidmi, cítím že se ve mně něco hodně pozitivně změnilo a to jsem tu celou dobu potřebovala.

Děkuji za všechno, díky tomu jsem tady tak, jak jsem. Tomu člověku nepřeji nic zlého, ať žije tak jak uzná za nejlepší, nestojí mi to za zmínku to ani nijak zmiňovat. Každý jsme svého štěstí strůjcem.

Zdroj obrázku: UNKNOWN. pavleenka.blogspot.com [online]. [cit. 12.4.2019]. Dostupný na WWW: http://pavleenka.blogspot.com/2018/04/konference-stesti-aneb-najdi-si-svuj-mix.html

O Sára Lhotáková

Jsem nezávislá autorka projevující svobodné názory bez cenzury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *