Respektovat svůj vkus

Ano, člověk si říká, že vyjde téměř s každým, že se dokáže bavit s každým, aspoň tomu věří a říká si to. Jenže vždycky se stane taková situace, nebo přijde do života člověk, který vás z toho omylu vyvede.

Někdy je to těžké si to přiznat, ale asi si fakt nemůže člověk vyrozumět s každým. Nebo nenajde na každém rohu někoho, kdo by mu rozuměl, nebo nemůže s každým žít a tak to prostě je.

Co člověk to jiný názor, to jiný kus, to jiný vkus a jiné povídání.

Ani žádná schůzka není vždy stejná, ani přátelství není stejné. Každý člověk je něčím výjimečný a i když si říkáte, že tenhle vám připomíná tamtoho, nebo, že se chová jako tamten, může tam sice být podobnost s někým, ale nikdy ti lidé nejsou stejní.

Poznala jsem hodně lidí doposud a s hodně lidmi jsem se viděla, sešla, strávila nějaký ten čas, přátelila se, byla a jsem v kontaktu a i když někteří lidé byli typově podobní, tak nikdy nebyli stejní a nikdy se mi ani nepodařilo nikoho začlenit k někomu. Každý byl individuálně a přimělo mě to takhle vnímat.

Tváře, jména, chování, charakter, co kdo pro mě udělal a jak jsem se s nimi cítila.

Někdy mívám takový ten paradox si myslet, že když už jsem poznala tolik lidí, nebo že znám tolik lidí, že díky těm zkušenostem a poznatků tak, že dokážu s hodně lidmi vyjít a jen s nějakými pár výjimkami ne. No a právě to je ten paradox. Pak přijde někdo, kdo vám dá pocítit nepříjemné pocity, nebo prostě to není ono a vy už jen odpočítáváte čas, než ten člověk odejde, nebo už hledáte důvody proč nepokračovat v konverzaci. Někdy se to tak semele a přijde to tak a právě takový člověk vás utvrdí o vaší lidskosti a to, že nejste spásný Bůh, ale jen člověk, který má nějaké své spektrum a svůj vkus, který by měl respektovat a nenutit se do komunikace s někým, kdo mu nesedí, nebo do přátelství s někým, když to samozřejmě nevyžaduje nějaké důležitá situace, nebo aspekt do života.

Když to tak vezmu, tak takový člověk je paradox sám o sobě, nic vám neudělá, nezničí vás, nebo vás nijak neurazí, ale vy si s nim prostě nerozumíte, odlišné životní cesty, vlažnost citů, jiné názory, odlišné trávení času, minimum starosti a zájmu. Je to takové „nemastné a neslané“ nic co by vás mělo uchvátit, nic co by vás pojilo.

Říkáte si, že tomu člověku chcete dát šanci, protože se chová slušně a konzervativně. Dáte tu šanci, ale opravdu se utvrdíte, že ten člověk je slušný a až suchý v komunikaci, nebo hodně pasivní.

A jelikož ani není váš šálek čaje takový typ člověka, tak vás to mírně deprimuje a odrazuje.

Prostě tomu něco fakt chybí, něco víc, nějaké nadšení, nějaký zápal, nějaké společné vodítko…

Mě osobně to odrazuje, protože si tak říkám „tak chtěl si se mnou bavit a kamarádit, tak se trochu snaž, ne?“ A ono právěže přijde fakt to „nic“. Naprosté nic.

Škoda, možná ani ne. Není na to co říct, protože opravdu je to málo na to, abych se jako první nadchnula já a abych si oblíbila a abych uháněla, je to prostě pro mě málo, aby mě to nakoplo. Pro mě to bohužel není nic zajímavého, za co bych se rozhodla rozkrajovat zájmem.

A je mi blbý, že to musím říct, ale mě to prostě za to nadšení a zájem nestojí, když vidím, že ani já tomu člověku za nic nestojím a jen čeká, zda se do něj zblázním, nebo že začnu něco dělat, když přitom na cokoliv se zeptám tak dostanu jen jednoslovnou odpověď, na mě dotaz žádný, to jak žiju, to kým jsem, nic moc. Přes dni a noci nějaký zájem? Vůbec nic. Pro mě je to prostě málo, kor když ten člověk si mě měl vybrat sám. Přijde mi to celé jako komedie na něco, co nikdy nevzniklo, taková komedie kdy jeden druhému lže svůj zájem, přitom jej nemá.

Omlouvám se, ale nemohu opětovat nic o čem jsem si myslela, že by mohlo být. Ani se mi o tomhle tématu nechtělo psát, ale neměla jsem nějak žádné jiné téma, které by mě nadchnulo.

Protože právě paradoxně se cítím úplně prázdně a neutrálně, takže není inspirace.

Netuším, co k tomu víc dodat. Ale když si prostě lidi nesednou, tak si nesednou, nemůžeme se všem líbit, nemůžeme si hold s každým sednout u kávy a klebetit hodiny.

Nemůže se člověk líbit každému a také nemůže každého uchvátit, nebo pobláznit a tak to je. Ani mě nejde mít ráda někoho na povel, nebo o někoho se snažit na povel, prostě ne.

Čím víc jsem se do toho nutila na tom člověku něco najít, aby se mi líbil, nebo abych si ho oblíbila tím můj odpor byl větší a větší. A přitom nic mi neudělal, ale jen mi prostě to bylo nepříjemné.

Ráda si totiž vybírám lidi sama a nerada jsem vybrána.

To je jeden z aspektů, který mi na tomhle celém vadí a je nepříjemný.

Aspoň jsem se díky tomuto znovu vrátila sama k sobě tím, že cítím svou lidskost a mohu se uklidnit, že jsem sama sebou a můj vkus je stále stejný, že nejsem žádný stroj a že si dokážu vybrat lidi správně. Nu co, to je prostě život, já se také nelíbím každému a to je v pořádku, stejně tak mě se nelíbí úplně každý.

Co mohu udělat je respektovat jak sama sebe, tak i ostatní lidi.

Zdroj obrázku: CHÁBA, Karel. Partnerske-vztahy.eu [online]. [cit. 11.9.2020]. Dostupný na WWW: https://www.partnerske-vztahy.eu/partner-je-liny/