Strach ze společného

Podobné téma již bylo zmíněno v dřívějším článku o lidech, kteří se bojí citově připoutat.

Nyní se zaměřím na lidi, kteří se bojí toho, že by se do něčeho zapletli více, nejen citově, ale i materiálně či existečně.

Dejme tomu, že citově se také může bát připoutat, ale citově to se může odpoutat tak, že pak časem sejde z očí a sejde z mysli, anebo rozchodem, zradou, či smířením se s tím, že s tím člověkem nelze žít a být.

Nuže, dejme tomu, že máme tu člověka, který se bojí toho, že ten vztah pro něj/ni bude tak zavazující, že když se něco stane, tak bude muset v tom vztahu být. Dejme tomu, že s tím člověkem má společné bydlení a nemá kam jinam jít, anebo společnou práci a teď ví, že když se tam něco pokazí tak bude vše v háji a asi bude muset pak odejít z té práce, přitom ta práce je dobrá, ale nemá kam jinam honem přestoupit a jít. Anebo společné finance, že bez nich by se ten člověk nemohl uživit, či si jinak poradit. Dejme tomu takový strach z jakékoliv závislosti na tom druhém a strach z toho, že by byl ten člověk nesamostatný a jakože nějak existenčně by „musel“ s tím druhým být i přes to, že nechce od srdce.

Je to asi náročné chápat, jelikož vím, že dle duchovního hlediska se všechno dá řešit a že člověk by neměl dělat nic to co necítí a že vždy má svobodnou vůli se rozhodnout jinak. Ano, tohle všechno vím a beru to tak jak to je.

Spíše toto cítím, jako takový vnitřní problém myšlenkových pochodů a možná to, že jsem došla k tomu proč mám tak panický strach z jakéhokoliv závazku.

Když to vezmu hodně do osobního nitra…. tak ano mám strašný strach z toho, že bych měla být na partnerovi závislá. Děsí mě představa, že bych se nemohla kdykoliv rozhodnout jinak a kdykoliv bych „nemohla“ vztah ukončit a utéct od něj co nejvíc daleko a najít si někoho jiného u koho bych našla útočiště.

Strašně mi ten pocit svobody chybí, strašně moc si to snažím připomínat tím, že jednou za čas vypadnu z toho celého stereotypu, kolem kterého se to točí každý všední den.

Děsí mě to, že bychom spolu museli vycházet dobře za jakýkoliv okolnosti, že bych se nemohla jen tak ztratit co nejdál a že bych nemohla už navázat žádný jiný vztah, že bych se už nemohla jinak zamilovat, že bych měla vůči někomu závazek. Anebo když bych bydlela s někým a nemohla si tam přitáhnout své kamarády a prostě s kýmkoliv jít ven, dusí mě ta představa o to víc a čím víc na to pomyslí nemůžu z toho dýchat – metaforicky řečeno.

Když to v sobě člověk drží dlouhou dobu tak Vás to ze začátku dojímá a brečíte lítostí, ale časem Vám to postupuje do depresivních stavů a Vy už prostě nemůžete říct, že ten každodenní život berete jako požehnání, jako jste to brali jako dříve, začíná se to stávat pro Vás zlatou klíckou ve které žijete.

Ani nemusí být ten závazek reálný, jelikož reálně žádný není, ale nemůžete si odepřít to, že Vás něco stejně dusí, asi možná ta představa, nebo ta myšlenka na to, že byste mohli takhle s někým žít a je Vám zle. Je to normální? Je to tak správně? Je to věkem? Je to psychikou? Nebo je to tím, že asi nejsem připravena a nikdy nebudu? Anebo jsem chronický útěkář a zoufalec, který se bojí závazků. Jediného, kterého se nebojí je ten sexuální, jelikož sex je jediné pojítko, kvůli kterému tohle vztahové vyhledává.

Je to vůbec možné? Je to správně?

Chvílema, když je člověk sám tak je nejštaštnější, cítí se tak jak by to mělo být správně, dle sebe. Vědět, že nemusím nic a nikomu říkat, že se můžu bavit s kým chci a nemusím nic vysvětlovat a že to co dělám se ani nikdo nemusí dozvědět a nebát se žádného naštvání a trestu, který by ve vztahu přišel.

Takhle vím, že jdu kam chci a nikdo mě nevidí, nikdo mi nekouká do úst, co pozřu, nikdo nekouká na to jak se podívám zda to je smutně, či vesele, nikdo to neřeší, prostě cítím to jen já a to je to správné, kdy se na chvíli cítím dobře. Pak začne ten celý koloběh každého dne, který už je poměrně stejný a tak nějak stříhám metr do té doby, než mi z toho hrábne úplně. Čím dál tím víc cítím, že se mi utahuje smyčka kolem krku – metaforicky řečeno a že potřebuji svobodně dýchat pokud mám šťastně žít a přežít.

Děsí mě představa, že někdo by měl mít nárok na mé věci, které jsem si sama vybudovala a že by je chtěl se mnou sdílet a chtěl by se jich zmocnit jen tak, bez žádného úsilí a přičinění.

Asi se taky někdy cítím tak, že jen ubližuji jak svým nejbližším tak i sama sobě. Tím, že žiji stále stejně, pak také tím, že mi stále někdo do něčeho povídá a dělá chytrého, jak bych něco měla dělat a přitom sami si do toho svojeho povídat nenechají.

Někdy mi z toho „praská hlava“ někdy z toho začnou pochybnosti o tom všem, zda má smysl takhle žít. Někdy mě chytne útěkářská nálada, že si hledám nové prostředí, nové zázemí a vše nové a chci udělat radikální řez. Pak to zpochybním a zůstanu tam, kde jsem. Ale cítím, že nebude trvat až tak dlouho až to fakt jednou radikálně změním, jak se znám tak tohle neustojím dlouho.

Cítím, že se potřebuji naučit žít sama se sebou a nikoliv s někým, jen proto že se to očekává nebo by se to mělo.

Ano, bojím se závazků a jakéhokoliv, který je na mě kladen a který by se po mě chtěl, ale já na něj nepřistoupím, na žádný z nich i kdyby mě mučili, tak na žádný nepřistoupím.

Nechci, stále mám nějaké své slovo o svém životě rozhoduji já a někdy by mě fakt zajímalo, co by Ti všichni dělali, kdybych ten radikální řez udělala a co by na to řekli? Netuším, jen vím, že mě by se ulevilo a vyřešila bych tak hodně svých pochybností, které se vkrádají leckdy nevítaně do mé mysli a dělají mi akorát nepořádek v hlavě.

Děkuji za přečtení zpovědi, potřebovala jsem ulevit svým stínům. A je mi jedno jak to vypadá, možná tím někoho zklamu, možná někomu otevřu možnosti, kdo ví, nechávám tyto možnosti otevřené a ať se klidně někdo vzteká. Ano, chci mít otevřená zadní vrátka a chci mít více možností a nechci se upínat jen na jednu možnost.

Co Vy? Jak se stavíte k strachu ze závazků? A co byste mi poradili v této situaci?

Zdroj obrázků: © COPYRIGHT 2017 FROGFOOT S.R.O… Feminity [online]. [cit. 8.12.2017]. Dostupný na WWW: http://www.feminity.cz/c/101122/musela-jsem-odmitnout-zasnuby-kvuli-teto-vypocitavosti-jsem-muzi-nakonec-tvrde-rekla-ne

POWERED BY MEDIAWIKI.. Wikihow.cz [online]. [cit. 8.12.2017]. Dostupný na WWW: https://www.wikihow.cz/Jak-b%C3%BDt-femme-fatale