Až jednoho dne v Tobě někdo probudí city…

Lhostejnost, bez emocí, žádný náznak jakéhokoliv citového pohnutku nebo citů. Zda vůbec máš rád/a, ci kladu otázku dlouhou dobu. Zda vůbec tu byl někdo dobrý pro tebe, zda vůbec si někdy o někom řekl/a, že je někdo pro tebe obdivuhodný?

Zda vůbec někdy se to stalo? Nepamatuji si, či jsem to dlouhodobě neviděla.

Řekl/a jsi vůbec někdy někomu, že někoho miluješ? A totéž to samé, že někoho nemáš rád/a?

Myslím a tuším, že ne, jelikož to považuje za příliš velkou potupu pro sebe, avšak bráníš se tak tomu nejlepšímu co na životě se dá zažít. To jsou emoce, pocity, city, to vše dává životu náboj, šťávu a chuť a ty se tomu bráníš, jako bys na to měl/a alergii, jako kdyby to bylo něco špatného a necudného.

Přitom je to základ života a já díky bohu to vidím jinak než ty, protože bych nechtěla žít stejně.

Ať už před Tebou umře zvíře, anebo se stane nějaká radostná událost to, že třeba se Ti povede tento měsíc vyšší výplata tak se budeš tvářit stejně při obou událostech, jelikož to ani nepohne. A je to tak, je to smutné, na cokoliv reaguješ stejně, jako robot.

Dlouho jsem hledala zda nějaké emoce máš, ale nikdy se mi je nepodařilo je probudit, vždy jsem se setkala pouze s odseknutím, výsměchem, anebo dlouhodobou uražeností vůči mé osobě. A to už jsem si řekla, že takové chování nechci podstupovat a zasluhovat si. Jako čím? Tím, že tě chci přimět do života, tím, že chci aby z tebe byl také člověk s city a emocemi? Tak to pardon.

Přiznám se a asi ti to bude lichotit, ale nikdy se mi nepodařilo u tebe probudit city, nikdy. Jak dlouho jsem se snažila tak nikdy se mi to nepodařilo, stálo mě to dost nervů, slz, síly a lásky, avšak výsledku jsem se nedobrala.

Proto jsem došla k tomu, že nejspíše emoce nemáš, jelikož nemůže člověk probudit v někom něco, co v něm vlastně ani není, což rozumím a chápu.

Pochopila jsem to díky životu nejen na sobě, ale i na lidech.

Je ti totiž všechno jedno, nikdy se k ničemu nepřikloníš, nepostavíš se za sebe, za svůj názor, nemáš totiž asi žádné názory, jen umíš kritizovat a ostatní „drbat“, to však není žádné umění, to umí každý druhý.

Mě naznačuješ opět těmi svými „nenápadnými“ náznaky, že něco přeháním a že jsem přehnaná, ale ruku na srdci a druhou ruku se chytit za nos, ty zas přeháníš to, že s Tebou nic nehne a děláš to tak dlouho, až to není zdravé. Já aspoň o sobě vím, že jsem člověk a že mám emoce, city, názory a své hranice a zásady za které se nestydím. Nestydím se za to kým jsem, takhle jsem a budu se nadále životem rozvíjet a dospívat tak, jako ostatní lidí životem. Cítím se takhle dobře a možná se i cítím líp, když říkáš, že to přeháním, protože se cítím o to víc živěji, že žiji životem a neuzavírám se životu a lidem.

Jsem čitelná a nevadí mi to, jelikož to si myslím, že mě robí přátelským a otevřeným člověkem, to že ty nejsi je tvoje volba, protože jak můžeš se čitelnit a otevřít lidem, když názory a emoce nemáš, že? Nebo jsou to jen moje teorie a city a emoce skutečně máš? Tak mi tuto teorii vyvrať a ukaž emoci, pak změním názor.

Nikdy se nepostavíš na žádnou stranu, nikdy s nikým nejdeš do sporu, nikdy nikomu neřekneš, že se s ním stýkat nechceš, ale hlavně že to řekneš všem okolo a děláš tak z toho člověka absolutního hlupáka. Ať už je jakkoliv pro tebe špatný tak si ten člověk zaslouží to vědět, jak na tom je.

Ani se nedivím, že i tebe lidé pomlouvají, jelikož kdo pomlouvá ostatní je obvykle též pomlouván. Pak si stěžuješ, že tě někdo pomlouvá, říkáš opět bez emocí jak je ti to jedno a jak jsou ti lidé špatní, avšak ruku na srdce a druhou se chytit za nos, vnitřně to s tebou něco dělá, jen nevím co cítíš. To už nikdy neukážeš. Když ti povím, že něco vycítím tak to zpochybňuješ, jelikož se nejspíše trochu bojíš toho, že bys byl/a pro jednoho člověka čitelnější.

Všem ukazuješ jak by se mělo správně žít, nebo jak „správně a dobře“ žiješ, avšak ruku na srdce a druhou za nos, skutečně tě to činí šťastným? Skutečně je to takhle tak, jak Ty chceš? Anebo to robíš pro lidi a pro ostatní abys neměl/a ostudu před lidmi, ostatně proto abys neměl/a ostudu před lidmi robíš hodně věcí a činů.

Ten, kdo ti vždy řekl pravdu, projevil city a řekl co si o Tobě myslí tak byl pro Tebe ten nejhorší, protože ti chtěl ukázat něco ze života, co bys mohl/a umět. A pro tebe takový člověk byl ten nejhorší a odpálil/a si ho co nejdál do sebe, ublížil/a si těm lidem ano, ale na chvilku, nejvíce ze všechno si ublížil/a sám sobě protože sis odstřelil dobrovolně lidi, kteří tě skutečně měli rádi a kteří byli lidští a mohli ti i v životě pomoci a naučit tě, avšak tys nechtěl/a. To je pak těžké a proto museli odejít.

Každopádně skloním poklonu, gratulaci a kytici z růží tomu člověku, kdo tě přiměje někdy něco cítit v životě a projevit emoci. Ať už to bude žena, nebo muž, nebo kdokoliv tak tomu dotyčnému/dotyčné pogratuluji a povím, že zázrak se stal a zázraky se dějí.

Na zázraky já tedy osobně věřím, avšak v tomto případě to bude méně pravděpodobný zázrak.

Jsem zvědavá, jak to půjde dál, avšak si myslím, že pokud takový člověk přijde a ukáže ti krásy života, přiměje tě cítit a uvidím na tobě emoci tak pogratuluji tomu, komu se to povedlo, skutečně a smeknu svým kloboukem, jelikož to bude krása a zázrak.

Bylo by skvělé kdyby se to stalo :-). Ale to bych si asi přála moc.

Tento článek berte jako takovou osobní zpověď a vzkaz lidem, kteří se celý život, nebo po čas kontaktu s vámi chovají stále stejně – bez emocí, lhostejně, je jim vše jedno, jsou stále uzavření a nikdy jste od nich neviděli žádné nadšení, hněv, či jakoukoliv emoci projevenou.

Zdroj obrázku: PAVEL. Mirapa.cz [online]. [cit. 7.9.2018]. Dostupný na WWW: https://www.mirapa.cz/ph-zazrak-cast-prvni/